Trauma nebylo překonáno. Bezvěrec nebyl spasen.
Pokud na světě neexistují dva stejní jedinci, pak ani jedno soužení či smutek nemůže být stejné. Žid Egon Hostovský nepsal o táborech smrti ani o smrti jako takové, a přesto v jeho díle nalézáme symbol odvěké židovské vykořeněnosti. Jistěže nejen tento národ nemohl po druhé světové válce najít policejní stanici, kde by ohlásil ono strašné znásilnění. Nikdo totiž žádnou nezřídil. Započalo hledání smíření.
Jelikož v Československu se hodlaly zločiny minulých let promlčet, pokusil se Egon najít rozhřešení za velkou louží. A zde narážíme na jeden z největších rozporů jeho života. Co odjel do Ameriky hledat? Snažil se asimilovat? Snažil se inspirovat onou protestantskou touhou, se kterou lidé kdysi prchali z válkou vyčerpané Evropy, aby změnili svůj život? Anebo se stal jednou z postav svých románů – totiž Čechem bez ambice prožít a ne dožít?
Sám Hostovský píše, že na světě je tolik lidí, kteří se cítí úplně skvěle zde na tomto nejlepším ze všech světů. Říká, snad je dobře, pro udržení rovnováhy, že jsou i ti, kteří přiznávají svou váhavost a svou nešťastnou lásku k životu, kterému se nemohou docela přiblížit.
Dnes máme problém charakterizovat typického čtenáře Egona Hostovského a mám strach, že jej měli i v minulosti. Starým sousedům z Čech byly americké kulisy vzdálené, novým zase důvod trápení Hostovského protagonistů. Pokud by se však našel jen jeden, který se s výpovědí Egona ztotožní, a ta mu pomůže objevit světlo nakonci tunelu, jež sám autor neviděl, nebylo by snažení Hostovského marné, a já věřím, že nebylo, přestože je podnes nedoceněným autorem.
Tuším, že chlad New Yorku (tak zdůrazňovaný doktorem Markem v románu Cizinec hledá byt), byl chladem v srdci Egona Hostovského. Nesuďme jej. Snažil se žít nejlépe, jak uměl. Možná nás jeho trauma posune dál. Možná nám vybroušená psychologie jeho postav někoho připomene. A možná, že za tu snahu budeme i spaseni.